Synonyma

Cactus radiosus var. alversonii    J. M. Coulter, 1894.
Coryphantha alversonii    (Coulter) Orcutt, 1926.
Coryphantha vivipara var. alversonii    (Coulter) L. Benson, 1969.
Escobaria vivipara var. alversonii    (Coulter) D. R. Hunt, 1978.
Pelecyphora alversonii (J.M.Coult.) D.Aquino & Dan.Sanchez, 2022.

Výskyt a rozšíření

USA (jihovýchodní Kalifornie), Big Maria Mts., severně od Blythe, Joshua Tree National Park, White Tank, 29 Palms, v pouštích Colorado i Mojava v Riverside Co., (jihozápadní Arizona), Pagumpa, popř. jižně od Lake Mead v Mojave Co., tzn. ve výběžku poště Mojave přes Black Mts.; v náhorní poušti, na zvětralých křemenných monzonitových skalách (mladší krystalické vyvřeliny, blízké žule), v nadmořské výšce 800-1200 m.n.m., roste na zcela otevřených prostranstvích, ale i ukryta v nízkém porostu suchomilných bylin a křovin

Typová lokalita:

McHaney´s Mine u města 29 Palms, v náhorní poušti, na zvětralých křemenných monzonitových skalách (mladší krystalické vyvřeliny, blízké žule), v nadmořské výšce 800-1200 m.n.m., Kalifornie (USA)

Popis

Stonek:	jednotlivý, ale i trsovitě rostoucí, s podzemními odnožemi, válcovitý, mdle šedozelený, (50)100-270 mm dlouhý, 45-75 mm široký. Bradavky jsou krátce válcovité, tuhé, 10-14 mm dlouhé, ve střední části 6-10 mm široké, s brázdou na horní straně. Kořeny jsou více méně nitkovité nebo krátce řepovité.
Trny:	okrajové:	četné, částečně zahalující stonek; v počtu 12-30(35), 12-16(20) mm dlouhé, jasně bílé.
	středové:	7-18, jsou 10-16(23) mm dlouhé, u báze bílé až šedé s tmavočervenou nebo černou špičkou.
Květ:	25-39 mm široký, 20-30 mm dlouhý, růžový až purpurový, objevuje se v blízkosti temene. Vnějších okvětních lístků je 21. Jsou zelené nebo v olivově tónovaných až bledě růžových barvách, hustě obrvené. Počet vnitřních okvětních lístků je 13-24 (vzácně až 42), jsou 14-23 mm dlouhé a 2-4 mm široké. Barva je bledě až intenzivně růžová nebo růžovofialová, s nápadným tmavším středním proužkem. Nitky jsou bílé, bledě růžové nebo růžové s bílou bází. Prašníky mají sytě žlutou barvu. Čistě bílá, vzácně bledě fialová blizna má 5-9 laloků, které jsou dlouhé 3-4 mm. Rostliny kvetou od května do června.
Plod:	bledě zelený, úzce válcovitý až úzce vejcovitý, 16-25 mm dlouhý, 6-12 mm široký, dužnatý se zbytkem okvětí. Objevuje se v červnu nebo červenci.
Semeno:	Je vejcovité až téměř ledvinovité, jasně načervenale hnědé, 1,3-1,6 mm dlouhé. Perisperm je široký, jasně zřetelný. Testa jamkovaná.

Poznámky

Podle červenočerných středových trnů bývá ve své domovině nazýván "foxtail cactus" (kaktus liščí ohon).

Escobaria alversonii je uniformní rostlina, která nevykazuje téměř žádnou variabilitu. V přírodě však lze pozorovat populace rostoucí trsovitě i populace rostoucí převážně solitérně.

V roce 1961 popsal Backeberg taxon Coryphantha alversonii var. exaltisima. Pod tímto jménem se ale skrývá rostlina, rostoucí mimo jiné rovněž v jihovýchodní části Kalifornie, a která je v současné době pojmenována jako E. vivipara var. rosea.

E. alversonii je blízce příbuzná s E. vivipara, ke které byla dříve některými autory (Benson, Hunt 1978) řazena jako její varieta. P. C. Fischer ve své práci z roku 1980 o okruhu Coryphantha (Escobaria) vivipara uvádí, že taxon alversonii je samostatným druhem nepatřící do tohoto okruhu.
N. P. Taylor toto potvrzuje v roce 1997, kdy taxon alversonii uvádí jako samostatný druh. V současné době je tedy alversonii považována převážnou většinou botaniků (Anderson, Zimmerman, Taylor) za samostatný druh, jenž se odlišuje od taxonu vivipara mimo jiné stavbou otrnění a menším květem. Blízké příbuzenské vztahy má rovněž k taxonu Escobaria chlorantha, od kterého se odlišuje robustnějším vzrůstem, četnějšími středními trny a barvou květu.

Přestože se jedná o celkem nezaměnitelné taxon, ani jemu se v průběhu historie nevyhnuly zmatky, jako i u ostatním zástupcům rodu Escobaria. Původci jsou pánové Britton a Rose, kteří v roce 1923 mylně přiřadili popis E. alversonii k rostlině Coryphantha deserti a vlastní alversonii zařadili mezi její synonyma. Tento omyl vedl po dlouhá léta k chybnému určování jednotlivých taxonů alversonii - chlorantha - deserti. Rostliny lze však vcelku bezpečně rozeznat, především podle barvy květu (alversonii - růžový až purpurový; chlorantha / deserti - žlutý až žlutozelený / slámově žlutý přecházející do červenavé špičky) a podle charakteru otrnění.

Lze říci, že výše uvedené záměny jsou způsobeny blízkou příbuzností E. alversonii, E. vivipara a E. chlorantha (toto jméno je starší a má tudíž prioritu před jménem E. deserti, resp. E. vivipara var. deserti, jak je obvykle uváděno v evropském pojetí rodu Escobaria). Taxony se od sebe liší opět především velikostí a barvou květu nebo charakterem otrnění. Je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že areály výskytu uvedených druhů jsou ve státě Kalifornia v těsném sousedství a v několika místech se i vzájemně prolínají. Při polních pozorováních v období vegetačního klidu, kdy jsou rostliny zatažené, se proto může stát, že bez znalosti květu je možné rostliny vzájemně zaměnit. Velikost a barva květu ve spojení s odlišným otrněním, by však měly vést k jednoznačnému určení jednotlivých rostlin.

Literatura

Anderson E. F. (2001): The Cactus Family, 308, Timber Press Portland, Oregon.
Backeberg C. (1961): Die Cactaceae, 5: 3000-3005.
Benson L. D. (1969), Cacti of Arizona, ed. 3, p. 194-204, University of Arizona Press.
Benson L. D. (1969), The Native Cacti of California, p.208-214, Stanford University Press.
Coulter J. M. (1894), A preliminary revision of the North American species of Cactus, Anhalonium, and Lophophora.
Habermann V. (1967): Cesty za kaktusy, 3. Na pomezí dvou pouští, Kaktusy, 3: 98-99.
Habermann V. (1974): Kaktusy jižní Kalifornie, Fričiana, 49, Series VIII.
Hunt D. R., Taylor N. P., Charles G. (2006): The New Cactus Lexicon, DH Books.
John V., Říha J. (1981): Rozčlenění rodu Escobaria Br. et R., Kaktusy, 17: 40-44, 63-66.
Klikar J., Štembera J. (1996): Ach, ty eskobárie, Kaktusy, 32: 16-18.
Kraft Ch. (1983): An Interesting Population of Coryphantha alversonii, Cact. Succ. J. (US), 55: 71-72.
Mynář J. (2011): Escobaria alversonii (J. M. Coulter) N. P. Taylor, Atlas kaktusů, 26: 14.
Richterová I. (2002): Variety Escobaria vivipara (Nutt.) F.Buxbaum v Arizoně a okolí, Kaktusy, 38(2): 34-36.
Říha J. (1973): Coryphantha vivipara var. arizonica (Engl.) Marsh., Kaktusy, 9: 35-36.
Šedivý V. (1981): Coryphantha vivipara a její variety, Aztekia, 4(2): 17-20.
Šedivý V. (1981): Synopsis jmen okruhu Escobaria vivipara, Aztekia, 4(3-4): 9-15.
Šedivý V. (1984): Escobaria vivipara (Nutt.) F.Buxbaum, Kaktusy, 20: 109-111.
Šedivý V. (1990): Rod Escobaria Britton et Rose, Rod Ortegocactus Alexander, Atlas kaktusů 1990 - příloha, SPKL při ZO ČZS Klubu kaktusářů Chrudim.
Šedivý V. (1997): Escobaria vivipara (Pursh) var. desertii (Engelm.) D. R. Hunt, Atlas kaktusů, 12: 6.
Taylor N. P. (1983): Die Arten der Gattung Escobaria Britton & Rose, KuaS, 34: 76-79, 120-123, 136-140, 154-158, 184-188.
Virt S. (1975): Rod Escobaria Br. et R., Kaktusy, 11: 111-114, 126-127
Zimmerman A. D. (1985): Systematics of the genus Coryphantha (Cactaceae), PhD. thesis, University of Texas, Austin (UMI Dissertation Information Service).
Zimmerman A. D. et Parfitt B. D. (2004): 28. Coryphantha (Escobaria) in Flora of North America: North of Mexico, Volume 4 - Magnolophyta: Caryophyllidae - Part 1, New York and Oxford. (online date).

Pěstování

E. alversonii se pěstuje obtížněji než rostliny okruhu E. vivipara. Jedná se o rostliny v přírodě vystavené velmi tvrdým klimatickým podmínkám, které rostou na dobře odvodněných místech. Proto je bezpodmínečnou nutností tyto rostliny pěstovat v propustném, nejlépe minerálním substrátu, vystavené co největší expozici slunečního záření. Zálivku je třeba provádět nepravidelně a vyvarovat se nadměrnému zvlhčení substrátu v období s nízkými teplotami. Je možné, že bude potřeba odlišit způsob pěstování rostlin pocházejících z různých nadmořských výšek, ale toto zatím nebylo z důvodu absence potřebného množství rostlinného materiálu z různých oblastí dostatečně zdokumentováno.

Někdy je rovněž uváděno, že E. alversonii snáší přezimování s poklesem teplot až k -12°C (např. SB 1800), ale její skutečná mrazuvzdornost nebyla zatím uspokojivě ověřena. V každém případě platí pro přezimování této rostliny umístění v naprosto suchém substrátu. Potom je pravděpodobné, že přečká i krátkodobé poklesy teplot pod bod mrazu.

Vyobrazení

Převzato z webové stránky www.callutheran.edu .
Archiv - Jan Mynář.